Vodík se v posledních letech často objevuje jako jedna z hlavních odpovědí na otázku, jak snížit emise v dopravě. Největší očekávání se přitom vkládají do těžké nákladní přepravy, kde čistě bateriová řešení narážejí na limity dojezdu, dobíjení i provozní flexibility. Vedle Evropské unie sází na vodík také jednotlivé státy včetně Česka, které už před několika lety představilo vlastní strategii a začalo počítat s rozvojem potřebného zázemí.
Jenže mezi plány a skutečným provozem je zatím výrazný rozdíl. Ukazuje se, že nejde jen o otázku technologií nebo počtu plnicích stanic. Vodíkovou mobilitu dnes brzdí hlavně slabá poptávka a vysoké náklady, které z celého řešení dělají pro většinu trhu zatím obtížně obhajitelnou volbu.
Česko má strategii, cesta k praxi je ale složitější
Česká republika počítá s vodíkem jako s jedním z nástrojů proměny energetiky, průmyslu i dopravy. V roce 2021 vláda představila Vodíkovou strategii, kterou tehdejší, a zároveň i současný ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček označil za jeden z významných nástrojů k dosažení klimatické neutrality.
Dokument předpokládá, že se vodík postupně zapojí také do dopravy, především tam, kde jiné bezemisní technologie nejsou snadno použitelné. S rozjezdem má pomoci i financování z evropských fondů. Právě v tomto bodě se ale ukazuje, že samotná strategie ještě automaticky neznamená rychlý nástup do běžného provozu.
Infrastruktura vznikla, zákazníci ale zatím chybějí
Bez plnicích stanic by vodíková mobilita nemohla fungovat vůbec, proto se do budování infrastruktury pustily i energetické firmy. V Česku dnes provozuje skupina ORLEN Unipetrol dvě veřejné vodíkové plnicí stanice, jednu v Praze na Barrandově a druhou v Litvínově. Obě jsou určené pro osobní i nákladní auta a také autobusy.
Ještě nedávno přitom firma počítala s mnohem výraznějším rozšířením. Do roku 2030 chtěla vybudovat více než dvacet stanic. Dnes už je ale jasné, že původní představa byla výrazně optimističtější, než dovoluje reálný vývoj trhu.
„V návaznosti na pomalý vývoj trhu, minimální rozšíření vodíkových elektromobilů, omezenou dostupnost veřejné podpory a aktualizaci národních priorit v oblasti vodíkové mobility jsme významně přehodnotili původní záměr rozvoje, v rámci kterého jsme plánovali provozovat do roku 2030 přes dvacet vodíkových stanic, a další výstavbu jsme zatím pozastavili,“ uvádí za ORLEN Unipetrol Lada Gadas.
165 těžkých náklaďáků na vodík a 5 let provozu: Hyundai ukazuje, kam míří logistika
Hlavním důvodem je podle firmy velmi slabá poptávka. „Samotný trh s vodíkovými vozidly je velmi malý. V provozu jsou jen nižší desítky vozů a také nabídka vodíkových vozů je minimální. To přirozeně snižuje motivaci firem i veřejných institucí pořizovat další vozidla a pouštět se do větších pilotních projektů. Při současném objemu tankování je pro nás provoz vodíkových stanic dokonce ekonomicky ztrátový,“ upozorňuje firma.
Právě to ukazuje, že problém neleží jen na straně infrastruktury. Zadrhává celý řetězec od nabídky vozidel přes provozní náklady až po ochotu zákazníků takové řešení vůbec využívat.
Dopravci slyší na ekologii, rozhodující je ale ekonomika
Dopravní firmy zároveň potvrzují, že tlak na snižování emisí je čím dál silnější. Přichází hlavně od velkých zákazníků, kteří sledují uhlíkovou stopu své logistiky a chtějí ji postupně snižovat. Ani to ale zatím nestačí k tomu, aby se vodík začal prosazovat ve větším měřítku.
„Téma ekologičtější dopravy je pro část našich zákazníků stále důležitější. Zejména větší průmyslové firmy a mezinárodní korporace dnes řeší uhlíkovou stopu své logistiky a snaží se ji postupně snižovat. Zároveň je ale potřeba říct, že u většiny přeprav stále zůstává hlavním kritériem spolehlivost a ekonomika dopravy,“ říká Ondřej Stöhr, jednatel společnosti CONTI-RSC.
Podle něj patří mezi největší překážky vysoká cena samotné technologie a omezená dostupnost vozidel. Vodíkové nákladní vozy jsou dnes výrazně dražší než naftové i bateriové alternativy a na trhu navíc chybí i potřebné servisní zázemí.
„Pro dopravce je klíčová spolehlivost, servisní zázemí a dostupnost technologií, které jsou u vodíkových vozidel zatím v rané fázi vývoje. EU jednoznačně tlačí celý sektor směrem k dekarbonizaci dopravy. V krátkodobém a střednědobém horizontu se ale zdá, že dominantní roli bude hrát především bateriová elektromobilita, zejména u regionální a distribuční dopravy. Vodík může do budoucna dávat větší smysl u těžké dálkové dopravy, kde jsou požadavky na dojezd a rychlé doplnění energie výrazně vyšší,“ dodává CONTI-RSC.
Ne pro všechno, ale možná pro nejtěžší provoz
Podobně situaci vidí i odborníci. Shodují se, že vodík nejspíš nebude univerzální odpovědí pro celou dopravu. Reálněji působí jako doplněk k jiným technologiím, a to hlavně v těch segmentech, kde bateriové řešení přestává být praktické.
Kamion, který vypouští jen páru. Scania zkouší vodík v běžném provozu
„Vodík může v horizontu příštích 10 až 15 let sehrát důležitou roli zejména v dálkové a intenzivně provozované nákladní dopravě, tedy tam, kde rozhoduje rychlost doplnění energie, délka dojezdu a provozní flexibilita,“ uvádí Martin Křemenák, výkonný ředitel České vodíkové technologické platformy HYTEP.
Současně ale upozorňuje, že nepůjde o technologii pro všechny druhy dopravy. Podle platformy má vodík smysl hlavně tam, kde bateriová řešení narážejí na limity, ať už kvůli kapacitě elektrizační soustavy, nebo kvůli nárokům na dobíjení. Výhodou vodíkových plnicích stanic podle Křemenáka je, že ve srovnání s ultrarychlými nabíjecími stanicemi vyžadují nižší rezervovaný příkon, a mohou tak představovat efektivní variantu v místech s omezenou kapacitou sítě.
Největší brzda je cena vodíku
Klíčový problém zůstává stejný jako na začátku. Ekonomika zatím nevychází. Podle HYTEP je obnovitelný vodík stále výrazně dražší než konvenční paliva.
„Aby mohl bez započtení ceny emisních povolenek konkurovat naftě, musela by se jeho cena pohybovat přibližně okolo 6 eur za kilogram, což v současnosti není reálné,“ říká Křemenák.
Náklady přitom nezvyšuje jen samotné palivo, ale i všechno kolem něj. Výroba, skladování a distribuce vodíku vyžadují nákladné technologie a investice do elektrolyzérů i navazující infrastruktury jdou do miliard korun. Návratnost takových projektů je zatím nejistá.
Výrobci vozidel sice ve vývoji vodíkových technologií pokračují, jejich širší nasazení ale zůstává podmíněné tím, zda se vůbec začne reálně formovat trh. Podle současného vývoje tak bude v nejbližších letech hrát hlavní roli především bateriová elektromobilita, zejména v regionální a distribuční dopravě. Vodík zatím zůstává spíš nadějí pro úzce vymezenou část těžké dálkové přepravy než řešením, které by mělo rychle proměnit celý dopravní sektor.
Ilustrační foto: Toyota | Zdroj: CONTI-RSC






