Filtry pevných částic, zkráceně DPF, jsou dnes běžnou součástí výfukového potrubí vozů se vznětovými motory, přichází ale čas, kdy se začínají instalovat i do vozů se zážehovými motory. Jenže životnost filtru není neomezená a občas se stane, že přestane správně fungovat. Co pak?
Povinnost instalovat filtry pevných částic přišla společně s novou emisní normou Euro5, která začala platit v září 2009. Už dlouho předtím ale jako první začaly dávat filtry pevných částic do aut značky koncernu PSA, označovaly ho jako FAP a jeho funkce se od dnešních DPF trochu lišila. V prvních modelech se objevily už v roce 2000. Filtry DPF tak, jak je známe dnes, přišly přibližně v roce 2004.
Životnost filtru pevných částic je omezená, v zásadě se pohybuje mezi 80 tisíci až 250 tisíci kilometry. Záleží ale na tom, jaký máte jízdní styl a v jakém prostředí se se svým autem pohybujete. Jinou životnost bude mít filtr, se kterým se jezdí často po dálnicích, jinou ten, který tráví veškerý čas ve městě.
Filtry pevných částic mají za úkol zachycovat mikročástice (zejména sírany, dusičnany, soli a kovy), které nakonec musí účinně spálit. Při běžném spalování se totiž tyto částice nespálí a putovaly by přes výfuk do ovzduší. Pro jejich spálení je třeba velmi vysoká teplota (cca více než 600°C), kterou běžné výfukové plyny zdaleka nedosahují, a tak se o to musí postarat právě filtry DPF. Filtry se však občas porouchají a přestanou plnit svoji funkci. Někdy stačí pouhé čistění filtru pevných částic, jindy je ale nutná jeho výměna.
Někdy sice nepomůže obyčejné čištění DPF, ale může pomoci oprava filtru pevných částic, nebude tedy nakonec nutné ho za až desítky tisíc korun měnit. Mezi dvě nejčastější opravy patří vypálení celého DPF filtru v peci při vysokých teplotách, která také zcela zničí mikročástice, anebo metoda Heat Air, což je metoda využívající horkého vzduchu a tlaku v kombinaci s podtlakem.